Můj život - jeden chaos

Vždycky jsem věděla, že chci jednoho dne napsat něco jako autobiografii. Ne proto, že bych snad měla potřebu sdělovat ostatním své osobní věci, ale proto, že to je snad nevyčerpatelná studnice bizáru a inspirace. 

Ono, když ve svých 28 letech nevedete úplně život, jaký by od Vás okolí očekávalo, prostě se to na Vás podepíše. Nebo na tvorbě. Mám dojem, že mám ve vztazích a citech takový bordel, že to snad musí pobavit nebo pohoršit každého čtenáře. Na druhou stranu, kdo by četl příběh o dokonalosti? Takových je na trhu spousta a určitě kvalitněji zpracovaných, než se snažím já. 

Jaká je vlastně pointa dnešního příspěvku? Sama pořádně nevím. Částečně jsem měla potřebu někam sdělit svou frustraci a asi mít zároveň pocit, že to třeba i někdo čte. 

Druhou a určitě důležitější zprávou je, že se chystám napsat knihu inspirovanou svým životem. A děsí mě to. Proč? Protože hodlám použít reálné věci, zážitky a osoby. Sice změním jména, ale stejně se bojím toho, že navzdory pseudonymu tohle dílo jednou někdo objeví a následně si dá dvě a dvě dohromady. Někdo, kdo mě bude znát a sám se v příběhu najde. 

Nechci nikoho urazit, ani na nikoho kydat špínu, ale pravdou je, že nelze psát jen pozitivně. Lidé nejsou černobílí - dokonce ani ti kolem mě. Mají své chyby, stejně jako já. A zatímco já jsem smířena s tím, že se odhalím a víceméně možná sama sebe pošpiním, věřím, že jsou lidé, kterým by nemuselo být komfortní, že je (snad jednou) veřejně očerňuji. 

Samozřejmě, že to bude pouze inspirace, ale jak už to bývá, i tohle může někoho naštvat. Když postavě, která je na základě toho člověka napsaná, například přidáte další negativní vlastnosti, mohlo by se to někoho dotknout. 

Uf, už se opakuji. Každopádně, to je asi tak všechno, co jsem Vám chtěla říct. Jsem po náročném pátku absolutně zničená, takže mám v plánu dnes strávit večer s Netflixem v posteli a pokusit se zregenerovat tělo na sice krátký, ale i tak pracovní týden.